Autobus číslo 293 - 3. kapitola

6. září 2015 v 11:52 | Eliza |  Autobus číslo 293

...Konečná stanice: Peklo

Všichni víme, že Morgan do toho autobusu rozhodně nastupovat neměla. A začíná to zjišťovat i ona. Navíc, nejede v něm úplně sama...

Poznámka: Motto povídky, jak vidíte pod obrázkem, je spíš dost nadnesené než doslovné. Do pekla se nepojede :D Ale můžu zaručit, že ta jídla bude peklo.



3. kapitola
Dovolí ti odejít?

Že je něco špatně jsem poznala podle zvuku motoru.

Ještě v polospánku jsem si libovala nad tím, jak mě rytmické vrnění příjemně uspává. Než mi došlo, že žádný takový zvuk by se v mém okolí vyskytovat neměl.

Okamžitě jsem se na sedadle posadila, zrovna když autobus nadskočil, nejspíš na nějakém výmolu. Trhla jsem sebou a musela jsem se zachytit sedadla přede mnou. Matně jsem si pamatovala, že jsem usnula v autobuse. Kvůli něčemu doma, což se mi v mé rozespalé mysli ještě nepodařilo vyjevit. Ale usnula jsem přece v pomalovaném autobuse s potrhanými sedadly a vymlácenými okny.

A tady to bylo.

Sedadla jako nová, z černé koženky, okna naprosto bez poškození a v celku. Autobus vypadal jako ze škatulky. A především jel. Jel a kolem bylo bílo, jako bychom projížděli neskutečně hustou mlhou, což nakonec byla možná pravda. Nebylo vůbec vidět ven. Ani to nebylo normální, ne v téhle části států.

Srdce se mi divoce rozbušilo. Kurva fix, tohle nemůže být pravda. Hledala jsem jakékoliv racionální vysvětlení a vzpomněla si na obavu z feťáků a ožralů, kteří by se mohli do busu navézt. Jasně, to bude ono. Nějakýmu úchylovi nestačilo, že by mě mohl na místě obrat nebo zabít, ještě si mě musel odvézt.

Opatrně jsem vstala, naštvaná jako nikdy a popošla dopředu, abych si na řidiče posvítila. Možná nejsem zrovna silák, ale k sakru, toho blbečka za volantem sejmu klidně vlastní botou, pokud budu muset.

Když jsem ovšem došla do přední části autobusu, nikdo tam nebyl. Oněměle jsem zírala na prázdné sedadlo a na pohybující se volant. Neviděla jsem na pedály, ale moc bych nedala za to, že i ony se hýbaly přesně tak, jak měly, aby autobus pokračoval v relativně plynulé jízdě. Chvíli jsem jenom tak stála, nepřítomně se přidržovala jednoho ze sedadel.

"Tohle se mi zdá," hlesla jsem a uvažovala nad jiným možným vysvětlením. Pro jistotu jsem se štípla, třikrát, tak, že mi zůstaly malé modřinky. Byla jsem pořád tady.

Nějak jsem nedokázala to všechno najednou zpracovat. Nejvíc mě neděsila ani ta představa, že autobus nikdo neřídí, že jede sám. Vrásky mi dělala ta mlha venku. Neměla jsem nejmenší ponětí, kam jedeme. Jsme ještě vůbec v Idahu? Kdy v noci jsme vyjeli?

"Co je tohle za blbej fór?" zavrčela jsem si pro sebe a poposedla si na sedadle. Vzpomněla jsem si na všechny horory, které jsem kdy v životě byla donucená shlédnout. Na to, jak jsem se nebála čistě proto, že jsem věděla o logické nemožnosti všech scénářů. Holčička vyleze ze studny přes televizi? Panenka je posedlá duchem sériovýho vraha? Jo, to určitě. Dejte mi vědět, až bude konec.

Ale tady jsem. Sedím v autobuse, za okny bílo a nikdo kromě mě tu není. Nikdo tu kraksnu neřídí a já vůbec nevím, kam jedeme. Nejdivnější na tom všem zatím byla jen absurdita a nemožnost situace. Nikde se neozývalo divné křupání, kvílení, ani jsem periferním viděním nezaznamenala žádnou rudou záři volající mě k branám pekelným. Kdybych zavřela oči, mohla to být úplně normální jízda autobusem. To na tom bylo nejhorší.

Možná jsem to s tou pozitivitou přehnala, protože v další chvíli se ozval zvuk prohnutí koženky na sedadlech. Tichý zvuk, nezaznamenatelný jinde než v naprostém tichu. V nyní porušeném tichu, ve kterém by se ve mně krve nedořezal.

Zhluboka jsem se nadechla. Nemám strach. Zakazuju si ho mít. Nejsem posera jako Stella.

Otočila jsem se.

Přímo za mnou, ve vzdálenosti deseti centimetrů od mého obličeje byl asi osmiletý kluk.

Díval se na mě vodnatýma modrýma očima, ani nemrkal. Jenom zíral, s neutrálním výrazem a já mu pohled oplácela, protože jsem naprosto zamrzla. Moje "nemám strach" mantra se vytratila kamsi do ztracena.

"Už tam skoro jsme," prohlásil po chvíli a odvrátil pohled. Zadíval se ven z okna, jako by on v té mlze mohl něco vidět.

Musela jsem uklidnit svoje bušící srdce a spolknout obrovský knedlík v krku.

"Kde…Kde budeme?" zeptala jsem se a pomalu čekala, že se mu co chvíli rozsvítí oči nějakou děsivou barvou, otevře tlamajznu a sežere mě. Nemáme řidiče, sakra, klidně by se to mohlo stát. To, že jsem realistka, je mi v tomhle pošahaným autobuse totálně na prd.

"Na Lewistonské skládce."

Nakrčila jsem čelo. Lewiston byl od Fairfieldu dost daleko, ale pokud jsme vyjeli už v noci, klidně jsme tam být mohli. Některé dálkové autobusy mířily od nás z města přímo tam, protože po cestě byla tak maximálně voda, pole a sem tam nějaká farma. Reálnost celé té situace byla ještě o to horší. Znovu jsem se vracela k myšlence, jestli se mi všechno tohle nezdá. Nikdy jsem nic nebrala, ale nemohlo v tom chlastu od mý party být něco schovanýho? Nějakej speed, LSD nebo tak? Třeba ještě pořád spím, nebo mám jenom halušky…

"Maminka mě poslala pro železo," ozval se ten kluk, pohled stále upřený z okna. Došla jsem k názoru, že to asi bude jenom člověk. Nebo to je nějaká příšera a minimálně mi nechce ublížit, hned. Stejně jsem pořád seděla na půlce zadku co nejdál od něj. Ráda bych si hlavu nechala na krku, díky. Jsem moc krásná na to, aby mi jí něco ukouslo.

"Jo, to je…Bezva, ale nejsi na to trochu malej?" zeptala jsem se. Co mám jako říkat? Hele kluku, vidíš to bílo venku? Jo a nemáme řídiče. Co se tu děje, náhodou nevíš? Neměla jsem pocit, že by mi to řekl. Už proto, že jsem si byla stoprocentně jistá, že ten kluk tu při mém probuzení nebyl.

"Maminka jít nemůže."

"A proč ne?"

"Ten pán jí to nedovolí."

Zamrkala jsem. Co?

"Cože?"

"Ten pán, co u něho bydlíme, jí nedovolí odejít."

Polkla jsem. Nelíbil se mi jeho tón. Neříkal nic, co by se mě týkalo, tak proč jsem měla pocit, jako by mi tou větou chtěl vyvrtat díru do hlavy? Mrazilo mě v zádech, a kdyby to bylo fyzicky možné, posunu se od něj ještě dál. Moc bych ale nedala za to, že moje přesednutí nebo jakýkoliv jiný pohyb ho akorát donutí udělat to samé.

"Proč jí to nedovolí?" zeptala jsem se přiškrceně a snažila se sesbírat nějakou kuráž. Takhle kdyby mě někdo viděl, nejspíš bych se propadla do zemského jádra. Pomyslela jsem na Ashera, jak by se mi posmíval, kdyby mě viděl se tu hroutit strachy kvůli malýmu fakanovi. Ta myšlenka mě donutila se vzchopit.

"Já nevím." pokrčil rameny. První normální gesto. Doufala jsem, že tím je naše diskuse u konce, protože se zdál znovu soustředěný na pohled ven.

Ale zmýlila jsem se.

"Tobě dovolí odejít?"

Podívala jsem se na něj. Oči měl nyní upřené na mě, prsty křečovitě zaťaté do mého sedadla, ačkoliv bych odpřísáhla, že se nemohl pohnout. Čekal na odpověď, jako by na ní závisel jeho život. Naléhavě se ke mně nakláněl.

"Jak odejít, odkud…"

"Odsud. Dovolí ti odejít?" pokračoval a nehnul ani brvou. Podívala jsem se ke dveřím autobusu. Za jízdy bych je nikdy nedokázala otevřít.

"Já nevím, já… Proč by mi neměli dovolit odsud vypadnout? Je to jen autobus, ne?" postavila jsem se do ofenzivy a naopak se naklonila k němu. Doufala jsem, že ho to nějak odradí, ale docílila jsem jenom toho, že jeho oči vypadaly větší a prázdnější. To jsem si pomohla. Bezmocně jsem polkla.

"Myslíš, že těm před tebou to dovolili?"

Vzpomněla jsem si na utržené nohy, mrtvoly, na všechno, o čem vyprávěl Asher. Nastoupili do autobusu tak jako já. Po měsíci nebo tak nějak se objevili zpátky. Mrtví, až na jednoho. A ten skončil na vozíku psychicky na dně.

V hlavě se mu spustila varovná kontrolka. Tohle vypadalo hodně špatně. Nechtěla jsem skončit mrtvá ani s useknutýma nohama. Opravdu jsem chtěla pryč. Zaťala jsem čelist.

A ten kluk se zlověstně usmál.

Najednou sebou autobus trhnul. Zastavili jsme. Mlha kolem jako by zázrakem zmizela a já viděla přes mírně šmouhovité okno vstupní bránu s rezavými písmeny dávajícími dohromady název Lewistonská skládka.

"Už jsme tu."

Kluk vyskočil ze sedadla, jako by se nechumelilo, a dveře autobusu se otevřely.

Neváhala jsem ani minutu. Vyskočila jsem z autobusu ven, zabalená do bratrovy bundy a rozhlédla jsem se kolem. Dveře se zase zavřely, ale stroj zůstal na místě. Došlo mi, že tady bude čekat. Na mě.

Zadívala jsem se za tím klukem, který si to už rázoval k první haldě krámů, a šla za ním. Neměla jsem tušení, co mě čeká, ale se srdcem v kalhotách jsem se váhavým krokem vydala to zjistit.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 6. září 2015 v 12:58 | Reagovat

Páni, začíná to být opravdu zajímavé. Moc mě zaujala ta myšlenka, zpracování, zkrátka všechno. Zajímalo by mě, kým ten chlapec je, a co má v plánu.
Moc se těším na pokračování!

2 Mischelle Mischelle | Web | 6. září 2015 v 18:45 | Reagovat

Baví mě to čím dál tím víc skvělé :)

3 Kačíí Kačíí | Web | 10. září 2015 v 14:45 | Reagovat

Ne jen, že je to napsané hodně strašideelně, místami je to i vtipné.
Moc se mi tenhle příběh líbí.
Jsem zvědavá co se stane dál:)

4 Kikča Kikča | E-mail | Web | 13. září 2015 v 20:31 | Reagovat

A pak že psát neumíš, ten nádech hororu tam je sakra hodně cítit. Moc se mi to líbí! Hezky se to začíná vyvíjet :-D  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama