Poplujem až na obzor

5. listopadu 2015 v 19:13 | Eliza |  Jednorázovky na téma...
Já fakt jedu na výpary ty jo :D Ale potěším vás: Už píšu xD Autobus už mám rozpracovaný a Skleník mi tam někde v půlce umírá taky xD Budu vám nejspíš házet celej seznam předchozích kapitol k nim, nebo nějaký suma sumárum, protože to si nikdo po takový době nemůže pamatovat. Snad si to někdo aspoň pak přečte :D
Asi jste pochopili, že se to ve škole moc nelepší. I když, pochybuju, že u někoho jo.
Proto je tahle jednorázovka o mých snech. Je osobnější než byly ty předtím, protože říká i něco o mě. Je to sice fikce, ale kdyby se stala skutečností, nezlobila bych se :) Téhle povídce jsem dala možná víc ze sebe než do všech, které jsem napsala kdy předtím.

Téma povídky: Splněný sen
- Všechno bohatství světa, všechny drahé šaty, nic by mě neudělalo šťastnou jako tohle.



Jedeme po osamělé dálnici.
Okýnka máme na doraz stažená, vítr nám cuchá dlouhé vlasy a pravděpodobně někdy na dalších mílích ohluchneme. Ale nezáleží mi na tom ani za mák.
Ruku jsem si vystrčila ven, čistě proto, že můžu a nechávám vítr, aby si s ní dělal, co chtěl. Náramky z různých míst světa mi na ní cinkají jako divé. Snad mi je nějaký tirák se vší slávou neurazí.
Vedle mě sedí člověk, kterému bych svěřila svůj život. Což ostatně dělám, nechávám jí řídit svoje auto. Nikde nemám jistotu, že ho ten psychopat někde nenaboří. Ale kdybych jí měla, asi bych jí s sebou ani nebrala.
Celý jeden rok, jen my dvě. Musela jsem se zbláznit, když jsem do toho šla, ale sakra, tak ať. Vždycky jsem to chtěla udělat, už od svých šestnácti. A když jsem jí poznala, věděla jsem, že přesně kvůli tomuhle jsme se potkaly.
Možná se na cestě pohádáme o pečené kuře, nebo po sobě budeme házet stěrače a vonné stromečky, ale byla jsem ochotná to riskovat. Možná jsem v to i doufala, tak trochu.
"Takže, projedem to přes Alabamu do Tennesse, jo? Nemám sice tušení, jak se chceš dostat touhle cestou do Los Angeles, ale pro mě za mě. Až mě začneš srát, vyklopím tě někde ve Vegas a půjdu na poker," okomentuje mnou zvolenou trasu. Popravdě? Nemám tušení. Je mi jedno, kde skončíme. Nevadilo by mi ani to Vegas. Ale vím, že poker hrát neumí. Prohrála by auto a nejspíš i mě.
Jak jsme se sem dostaly? Přiletěly jsme na Floridu před pár dny. Sedly do auta a vyjely. Napříč Amerikou, geniálně idiotský roadtrip. Přes všechny státy a města, která po cestě potkáme. Nejspíš padneme vedrem, nebo někde na severu umrzneme. Možná nás v Arizoně chytne písečná bouře, nebo nás zatknou v Missouri za porušení něčeho, nad čím v Evropě ani nepokrčí rameny.
Usměju se.
No a co, do háje?
Konečně, konečně se cítím svobodná. Po tolika letech školy, po tolika let předstírání, před rodiči, před učiteli, před kýmkoliv. Konečně jsem volná.
Zapnu rádio.
Chvíli mi trvá, než naladím něco jiného než country hitovky Johnyho Cashe. Popravdě, když se s knoflíkem zastavím, melodie, která z něj vychází, se zase tak moc neliší, ale tohle znám. Zesílím hlasitost a zpívám s rádiem.

Though my eyes could see I still was a blind man.
Though my mind could think I still was a mad man.
I hear the voices when I'm dreaming.
I can hear them say:


Carry on my wayward son.
There'll be peace when you are done.
Lay your weary head to rest.
Don't you cry no more.

Dívá se na mě ze sedadla řidiče jako na blázna, když na celé auto, co auto, na celý kraj vyřvávám písničku, o které jsem se jí v životě nezmínila, že jí znám. Nebo spíš odkud. Nejspíš si myslí, že mi přeskočilo. Mě, která bych obětovala duši za koncert AC/DC a za podpis od Bon Joviho.
Chytnu jí kolem ramen, až sebou auto trhne do strany. Plácne mě přes hlavu, ale jen se nad tím ušklíbnu.
"Poplujem až na obzor," zašeptám jí do ucha a hledím do dálky. Už vidím hory, v mlžném oparu. Slunce pomalu zapadá.
"Cituješ Piráty z Karibiku? Vážně?" zadívá se na mě sarkasticky, ale vím, že má stejně dobrou náladu jako já.
"To si piš."
A jedeme dál. Nic víc jsem nikdy nechtěla. Tohle je můj splněný sen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Wek Wek | Web | 5. listopadu 2015 v 21:30 | Reagovat

dokonale píšeš :3 nemohla jsem odtrhnout pohled :D fakt suprový článek, jednorázovka nebo prostě "něco" nebo jak to nazvat :D

2 Sayuri Sayuri | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 15:23 | Reagovat

Musím povedať, že je to naozaj úžasná poviedka. Páčila sa mi téma a tak som si ju prečítala a bola úžasná :) Aj ja by som chcela takto voľne cestovať.. no zatial sa musím učiť ach jaj :D

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 8. listopadu 2015 v 18:57 | Reagovat

Ta atmosféra je neskutečná. Sice ti nemá děj, jaký by jednodílovky měly mít, ale komu ti v tomto případě vadí? Jen tak dále...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama