Dokud vás smrt nerozdělí

8. února 2016 v 15:31 | Eliza |  Jednorázovky na téma...
Jednorázovky na téma už se nám pomalu chýlí ke konci, protože mám předepsané ještě tak dvě nebo tři, než kompletně vyplýtvám své zdroje. S tím přichází otázka: O čem byste chtěli jednorázovku? Slovo, myšlenka, obrázek... Ráda vám vyhovím a i si ráda vyzkouším něco takového napsat ;)
Jinak jste mě fakt potěšily, že čekáte na Autobus, já měla za to, že to se mnou už většina z vás tak nějak kategoricky vzdává, ale fakt mě to potěšilo :) Do další kapitoly nejspíš nacpu ty předchozí i nějaké shrnutí, co se dělo, nějakou rekapitulaci. Nejhorší je, že jsem první kapitoly napsala v té euforii, že jo, píšu horor, ale pak jsem z toho vypadla a najednou se ty nápady a motivace vytratila kamsi do pryč. Takže jí půjdu fofrem najít, abych mohla tu slíbenou povídku dopsat ;)

Téma povídky: Osudová chyba

- Někdy z toho dobrého, co děláme, nevzejde vůbec nic dobrého. A i ve svatebních síních se skrývá neštěstí těch, kteří pro pravou lásku obětovali život.


Kráčela uličkou v nádherných bílých šatech.
Dlouhé černé vlasy jí v lehkých loknách splývaly po zádech. Šla se svým otcem a už po pár krocích ho viděla.
Viděla před sebou svoji budoucnost.
Až na to, že nebyla vůbec tak sněhobílá a šťastná, jak se na první pohled zdálo.
"Jsem rád, že si bereš jeho. Je to slušný mladý muž," řekl jí otec tiše a ona měla sotva energii na to usmát se a nepatrně přikývnout.
Nikdy si ho brát nechtěla.
Byl hodný, pozorný a věděla, že jí miluje. Ale ona jeho ne. Nikdy ho nemilovala. Vždyť se znali snad půl roku. Nikdo nemohl být víc odlišný, než oni dva.
Došla na až na hořký konec uličky obsypaný lístky růží.
Otec ji předal jejímu nastávajícímu, který skoro se slzami v očích vzal její ruku do své a zlehka ji políbil. Usmíval se, upřímně a oči mu zářily štěstím. Coral se donutila alespoň pro ten moment také tvářit šťastně. Donutila se k němu přiblížit, zahledět se mu do očí. Jako že to chce. Že chce být jeho manželka, že s ním chce mít rodinu. I když o něco takového nikdy nestála. Ne s ním.
Stoupli si naproti sobě a kněz, zmožený tou patetickou krásou momentu, začal předříkávat, co všechno si slibují. Neposlouchala ho. Pohled jí zabloudil mezi svatebčany.
Dívala se na ni.
Seděla ve druhé řadě. Zrzavé vlasy se jí nádherně vlnily kolem hlavy, hnědé oči měla zalité slzami a oděv celý černý. Pro ni to nebyla radostná událost. Dívala se na Coral a myslela na všechny ty dny, které už spolu neprožijí. Na všechny ty polibky, které budou muset dusit v sobě. Myslela na ta místa, která už spolu nikdy nenavštíví. Zarra byla vždycky silná a málokdy dávala najevo skutečné emoce, ale jak by se měla tváři, když si láska jejího života bere někoho, kdo jí nesahá ani po kotníky? Kdo nemá nejmenší tušení, že před ním stojí ta nejnádhernější bytost s tou nejčistší duší, jakou lze pod sluncem najít?
"Andrew Dwayne, berete si zde přítomnou Coraline Porterovou, dokud vás smrt nerozdělí? Slibujete, že ji budete vždy milovat, ve zdraví i v nemoci?" zeptal se kněz a Zarra zatajila dech. Netušila, jak moc o nich dvou Andy ví. Nebyl to zlý člověk. Třeba ho napadne, že spolu s Coral nemůže být nikdy doopravdy šťastní. Nebo spíš ona s ním.
"Ano."
Zařin zrak se zakalil a veškerá naděje pohasla. Ne že by si dělala moc velké naděje.
Coral se rozbužilo srdce. Teď byla řada na ní.
Kněz otázku zopakoval. Bylo to směšné. Měla Andyho ráda, nemohla ho ovšem milovat, nešlo to. Svoje srdce dala Zaře. Ale Coralini rodiče byli proti. Vždycky byli, ať šlo o cokoliv, ale aby chodila s dívkou? Aby si jí vzala a vychovávaly spolu děti? To nedokázali snést ani ve snu. Navíc, Zarra nebyla majetná. Ne tak, jako milionářský synek Andy. Stačilo pohrozit, že Zaře znepříjemní zbytek jejích studií na vysoké, aby Coral souhlasila, že si ho vezme. Věděla, jak moc Zarra touží po tom být psycholožkou. Kolik úsilí jí to stálo. Navíc, rodičům a Andymu stejně nemohla uniknout. Musela to pro ni udělat.
Musela to pro ni udělat i teď.
"Ano," zašeptala odpověď. Celý sál jako by se probral k životu, začal se smát, jásat, jen pro ni to znamenalo konec. Největší, osudovou chybu. Věděla, že větší nikdy neudělala a už nikdy ani neudělá.
Pak si všimla, že Zarra už na svém místě nesedí. V tom rozruchu se vydala směrem k východu.
Coral ji dohnala. Nevšímala si výhružného výrazu svého otce, musela s ní ještě mluvit. Dotkla se jejího ramene.
"Zarro…"
"Doufám, že spolu budete šťastní. Alespoň z poloviny tak, jako jsme byly my dvě, tenkrát. Vzpomínáš na New York?" usmála se Zarra a slza jí stekla po tváři. Nemohla jí povědět, jak moc pro ni znamená. Nemohla jí říct, že jí miluje. Už ne. Mohla jen doufat, že to všechno mezi řádky pochopí.
Coral kývla. Jejich první výlet, první přiznání a první pusa. Byly šťastné. Věřily, že je nic nepřemůže. Že mají šanci.
"Ten moment budu žít od teď už napořád," zašeptala Zarra v odpověď a už se na ni nedokázala podívat.
S těmi slovy se vytratila z kostela. Jako by společně s ní odešlo i světlo, Coral se zmocnil chlad. Beznaděj. Jako by se neocitla na svatbě, ale na pohřbu.
Jak příhodné.
Už to nevydržela. Propukla v tichý pláč, který nemohla zakrýt ani čtvrthodinka strávená na toaletě. Byl to jeden z mnoha, které jí v následujících dvaceti letech čekaly. Tiché naříkání nad účty, nad narozenými dětmi, nad hroby rodičů. A především nad všemi večery, které trávila doma v osamění.
A pak se jednoho slunečného říjnového rána rozhodla, že na Zarru raději počká na lepším, klidnějším místě.

Coraline Porterovou našla její dcera mrtvou ve vaně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mischelle Mischelle | Web | 10. února 2016 v 18:05 | Reagovat

Moc hezky napsané :) kéž bych se někdy naučila psát tak jako ty :D

2 Magna Magna | Web | 27. února 2016 v 10:21 | Reagovat

Moc pěkné :-) hezky jsem se odreagovala.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama