Já, pisálek #2 - Moje první příběhy

13. února 2016 v 21:15 | Eliza |  Projekty

2) Moje první příběhy
- Jak se jmenoval tvůj první sepsaný příběh?
- Dokončil/a jsi ho?
- O čem byl?
- Co tě vedlo k tomu, že jsi ho sepsal/a a nenechal/a jen tak povalovat ve své hlavě?
- Jestli ten příběh ještě máš, vlož sem nějakou ukázku



- Něco jsem o tom psala už v předchozí části. Mojí první kapitolovkou byla FF na Hunger Games, Another Fire. Ale od té doby jsem udělala pokrok, pozor, a našla jsem v počítači tři povídky z roku 2009. První z nich, tedy ta nejstarší, nese název Hodina smrti. Bylo mi tehdy jedenáct a jak vidíte, jsem optimista odjakživa. Samá veselá témata píšu. Já musela jako prcek prodělávat denně nějaký traumata, jinak si to neumím vysvětlit.

- Ne, myslím, že jsem příběh nedokončila. Povídka má 2 a kousek A4 ve Wordu, 1534 slov. De facto nemá na konci ani tečku. Už jsem rozepsala a nedokončila hodně povídek, ale moje jedenáctileté já bylo i na tečku moc líné. Ach, věci se mění, ale něco zůstává stále stejné...

- No, povídka začíná docela "strašidelně", vrány na střechách, tajemné hlasy... Pokračuje to tak, že bych očekávala nějakou rádoby fantasticko-hororovou romanci pro teenagery. Pokud můžu odhadovat, hlavní postava měla být nejspíš adoptovaná a se zvláštními, tajemnými schopnostmi. Víc mi toho ten kousek ani neřekne.

- To netuším. Hlavně si už pořádně nevybavuju, jak jsem na příběh vůbec přišla. Poněkud mě děsí, že v jedenácti letech už píšu o lidech s kulkou v břiše a o šestimetrových příšerách (moje staré já nemělo, stejně jako já teď, ani ten nejmenší odhad na velikosti). Nejspíš se mi to v jedenácti zdálo jako zcela revoluční nápad a chtěla jsem si něco takového sama přečíst, proto jsem to i sepsala. Taky jsem byla fanoušek série Hustí kůže, tenkých hororových knížek, tak možná proto.

- (Necenzurovaná ani neupravovaná verze, kterou jsem v 11 letech napsala, prosím. Po přečtení vypláchnout oči a mozek svěcenou vodou.)
Zdál se mi sen. Podivný, děsivý, strašidelný. Stála jsem sama v opuštěném starobylém domě. Nějaké hlasy na mě pořád volaly: "Pojď k nám Elisabeth, jen pojď blíž , pojď k nám…". A já šla. Bláhově jsem se řídila ozvěnami hlasů a šelesty listů stromů, které se z nějakého důvodu rozléhaly po celém domě. Šla jsem dlouhou temnou síní, pak po schodišti. A najednou skrze mne začaly chodit lidé s useknutými hlavami, kulkou v břiše, nebo jinak znetvoření. Chtěla jsem vykřiknout, ale nemohla jsem vydat ani hlásku. A pak jsem zjistila, že já neprocházím skrze ně, ale ani mnou…A pak někdo vystřelil. Nevystřelil na žádného člověka (jestli se to dá člověkem nazvat), ale na obrovskou zhruba šestimetrovou příšeru. Vypadala jako obrovský had se lvíma nohama a krabími klepety. Bylo to odporné stvoření. Najednou jsem se ocitla doma ve své posteli. Během vteřiny se otevřela skříň, vyskočila z ní ta hadí nestvůra a …V tu ránu jsem se probudila doopravdy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zlozana Zlozana | E-mail | Web | 13. února 2016 v 21:31 | Reagovat

Tvoje depresivní malé já mě opravdu pobavilo! :D Konečně jsem našla stejného depresivního prcka. Já si ve třinácti letech napsala vlastní epitaf (a že nestál za nic, to asi ani nemusím zmiňovat).
Ale ten úryvek je na jedenáctiletý dítě vážně super! Úplně koukám, jak si zvládala pravopis. Můj pravopis v jedenácti letech byl na facku. A kdyby se to jen lehce dopilovalo, ani ten příběh by nebyl k zahození. Nutno ale uznat, že co tak koukám (a že tu koukám poprvé), přece jen si se od té doby o kus posunula... :)

2 Casion Casion | Web | 14. února 2016 v 9:38 | Reagovat

Ja som ako prvé napísala dve krátke jednorázové poviedky, tiež ich ešte niekde na blogu mám, proste trapas keď si to po čase prečítam :D :D
Tvoje príbehy vyzerajú dobre, samozrejme, človek sa časom zlepšuje a zlepšilo sa aj tvoje písanie :-)

3 Magna Magna | Web | 14. února 2016 v 11:20 | Reagovat

Taky mám rozepsáno nedokončeno spoustu příběhů, jakmile zmizí inspirace, jsem líný člověk to nějak zakončit.

Napsala jsi to krásně, skoro se divím že jedenáctiletá holka používala takové poetické složitější věty. Jsi talent už od plínek :-)

4 Sayuri Sayuri | E-mail | Web | 17. února 2016 v 10:22 | Reagovat

Každý nejak začínal, moje začiatky tiež neboli extra slávne. Tuším som tiež začínala ako 11 ročná :D Ale vždy to boli happyendy, ja mám totiž šťastné konce moc rada :)
Tvoje bývalé ja ma pobavilo, lenivé aj na bodku hah :D Ale aspoň že si si dobre pospomínala na začiatky a vidíš v nich pokrok :)

5 Eliz Eliz | Web | 23. února 2016 v 12:08 | Reagovat

Tento projekt jsem také kdysi dělala, ale to už je oravdu dávno :D

6 Abigail Abigail | Web | 25. února 2016 v 17:41 | Reagovat

Na jedenáctiletou je to vážně super =) Já kolikrát rozepíšu větu a uprostřed to ukončím. Zvláštní. Ten projekt už jsem viděla na spostu blozích, ale neetroufla jsem si na něj =)

7 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 6. března 2016 v 11:54 | Reagovat

Proboha :-) To ti bylo vážně jedenáct? Ale víš co? Na jedenáct to je hodně dobré. Má to hororovou atmosféru, snažila ses i o popis emocí a tak dále.
Ráda čtu o tvých začátcích, přijdou mi zajímavé...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama