Potápka o sto let dříve

3. srpna 2016 v 11:58 | Eliza |  Jednorázovky na téma...
Pokud toto čtete v den vydání, tak jsem právě v Rumunsku na dovolené. Jop, skvělá dovolenková destinaci, kam si každý rád odskočí. Když jsem to řekla kamarádům, zeptali se mě, jestli je tam kromě upírů ještě něco, takže tolik k tomu.
S sebou jsem si vzala maturitní četbu, takže po návratu vám můžu napsat nejen shrnutí zážitků, ale taky jestli se mám chuť z povinné literatury oběsit.
Co vám můžu dát, abych vám zkrátila dobu své nepřítomnosti (jako bych tu předtím byla, ehm), je ještě jedna povídka z mé jednorovkové tvorby. Když jsem si jí takhle po nějaké době přečetla znovu, nezdála se mi...ehm...až tak strašná abych jí nemohla dát na blog, takže tady je. Snad se alespoň trochu pobavíte ;)

Téma povídky: Cestování časem

- Minulost vypadá o hodně lépe v hollywoodských filmech, ale ne vždy dostane člověk příležitost si to vyzkoušet na vlastní kůži. Viď, Leo?

Probudila jsem se na lodi.
Byl to poněkud rozdíl od postele u mě doma. Tam jsem totiž usínala.
Chvíli jsem se rozkoukávala, ještě rozespalýma očima. Napůl jsem si byla jistá, že se mi to jenom zdá. Luxusní povlečení. Vykládané skříně. Výhled na východ slunce nad mořem.
Jo, asi to moře mě probralo.
"Do hajzlu! Do hajzlu, co to…"
"Dobré ráno! Bude si mladá paní přát snídani?" vklouzl do dveří číšník s úsměvem od ucha k uchu.
"Do prdele!"
"Rozumím, přijdu za chvíli."
Ani jsem si nevšimla, že vylezl ze dveří. Hnala jsem se k zrcadlu ve zlatém rámu, které muselo stát víc, než kdybych střelila svoje orgány na černém trhu. Ne, nic se na mně samotné drasticky nezměnilo. Jen jsem místo svého pyžamka s růžovými medvídky měla na sobě honosnou noční košili ze splývavého saténu. No boží. Jako pornoherečka v celibátu.
Vykoukla jsem na chodbu.
Promenádovalo se po ní pár lidí, ale všichni byli oblečení jako kdyby se chystali na sjezd přátel monoklů. Zase jsem zacouvala.
Tak jo, dobře. Byla jsem na lodi. Je ráno, mám tu číšníka, jsem tu sama a…
Mrkla jsem na stolek vedle postele. Stál na něm jednoduchý kalendář.
Byl 15. duben 1912.
Chvíli jsem na to datum mrkala. Nejen proto, že jsem se vrátila alespoň o sto let dozadu. Něco mi to připomínalo. Ale za boha jsem si nevzpomněla co.
Tak jsem udělala to jediné, co jsem mohla. Co mě napadlo, že můžu udělat, aniž by mě hodili přes palubu s podezřením na nigerijskou úplavici.
Oblékla jsem se do nejdražšího oblečení, co jsem ve skříni našla a vyšla na chodbu s úsměvem na tváři. Bon jour pitomci!

"Nepřipadá vám kajuta moc malá?"
"Nemá o vás rodina starosti?"
"Budete jíst ty lanýže?"
Ne. Ne. A ó můj bože, ne to fakt ne.
Tohle byl nejhorší den mého života.
Seděla jsem u stolu a večer se překlápěl do noci. Mohlo být něco po desáté. Jediné, co jsem si přála, bylo, aby ta ženská, co se představila jako tetička Loise už zavřela tu svojí napudrovanou chlebárnu.
Když jí nakonec zavřela, udělala to jen proto, aby si nabrala další lžičku kaviáru, ale to už jsem nevydržela.
"Uhni. Díky," zavrčela jsem na idiota vedle mě a vyrazila přes lodní restauraci k přídi lodi. Hádala jsem, že tam teď nikdo nebude.
Když jsem tam došla, opřela jsem se o zábradlí. Cestování v čase vypadalo jako větší sranda, když jsem o něm četla. V reálu jsem tu nikoho neznala, cítila jsem se sama a celý svět byl na pokraji dvou světových válek, jen o tom ještě nevěděl. A já jim to nemohla říct. Nemohla jsem si odskočit do Německa za asi dvacetiletým Hitlerem, poťukal mu na rameno a sejmout ho brokovnicí. I když jsem si jistá, že víc jak 17 milionů budoucích jmen na náhrobcích po celém světě by bylo proti mému názoru.
Zahleděla jsem se do dálky.
A všimla si něčeho podivného.
Ledových ker.
Nikdy jsem se neplavila po moři takhle na severu. Přes všechny ty vrstvy mých pitomých bledě modrých šatů jsem neměla šanci cítit chlad. Snad neskončíme jako…
Byla jsem hodně blbá, když mi to došlo až v tu chvíli.
Titanic.
Já jsem na Titanicu.
Jsem na Titanicu v den, kdy se potopí.
Už jsem se sbírala, abych běžela za kapitánem, když se ozvala příšerná rána. Spadla jsem na zábradlí a skoro si přitom zlomila žebro.
Jeden ledovec, nějaký zatoulaný kus, se docela nehezky kamarádil s bokem lodi.
Myslím, že jsme si v tu chvíli s kapitánem pomysleli to stejné.
Jejda.

Takže hádám, že svojí mušku s brokovnicí už ani otestovat nestihnu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Abigail Abigail | Web | 15. srpna 2016 v 15:07 | Reagovat

Zajímavé, tohle by mě asi napsat nenapadlo. Ale je to super, hlavně ta nadsázka v tom, nevím jak jinak to nazvat.
Snad už jen dodat: Chudák Holka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama